RECENZE:
Začínat nikdy není pozdě
Lidove noviny, autor: Antonín Kocábek

Petr Skočdopole je především novinářem, který několik let byl i šéfredaktorem týdeníku Instinkt, ale zároveň se dlouho pohyboval i po domácích hudebních klubech, kupříkladu jako kytarista kapely Vrtule 1. Se svým autorským debutem počkal až do věku, kdy jiní s hudbou jako koníčkem spíš končí, ale vůbec to nevadí; jeho první sólové album je přesvědčivé, netrpí absencí hudebního názoru a dalšími neduhy prvních nahrávek. Zcela skromně se zařazuje do početné řady písničkářů, kteří i v prostých akustických momentech nezapřou své rockové kořeny.

Nadhled prozrazuje už jen pouhý titul: album, které se na sklonku listopadu objevilo v digitální verzi a nyní regulérně vychází na tradiční vinylové desce, vzniklo pod hlavičkou projektu Jump! a nese název Into The Field. Převážně nabízí komorní, melancholicky zamyšlené písničky, jejichž doprovod akustické kytary citlivě zpestřují hostující nástroje v rukou osvědčených muzikantů, jako jsou Filip Jelínek či Justin Lavash, a příjemný je i duet s pianistkou Bárou Zmekovou.

Skočdopole má dobrý vkus. Nezapře kladný vztah k linii českých rockových písničkářů v čele s Vladimírem Mišíkem a Ivanem Hlasem, díky bluesovému feelingu občas jako bychom ze skladeb slyšeli i Petra Kalandru, i když spíš z období s Marsyas než s ASPM.

Zároveň však neskrývá ani inspiraci v zahraničí, ať už u posmutnělých solitérů, ověřených jistot, jakou je Leonard Cohen, či u těch, jejichž jména vetkl i do názvu skladby Nick Cave & Sophie Hunger („kdybych měl v životě ještě líbat jinou ženu, ať je to prosím Sophie Hunger...”).

Schopnost vybalancovat hrozící pád

Autor není zpěvákem nadstandardního hlasového fondu, občas i přechází do melodramatického přednesu, ale své skladby umí „prodat“. Zručně se v textech vyhýbá klišovitým obratům, využívá výhody zkušeností, které dvacetiletí zkrátka nemají, a překvapivě jistě se pohybuje od křehké lyriky k až existenciálně laděnému a věcně zformulovanému pocitu v jedné z nejzdařilejších skladeb Ghetto.

Ta se navíc dá vykládat i jako komentář současné reality („Ale v mým ghettu dneska ještě svítí slunce...”). Právě v ní je dobře slyšet, co jde protagonistovi na jedničku: i přesto, že občas záměrně balancuje na obrubníku nábřeží, za kterým už se valí vlny patosu, vždy dokáže vybalancovat hrozící pád. A objevuje se i frajersky romantický „americana“odér, známý z westernů či písní Johnnyho Cashe, aniž by ho provázel pach trapnosti.

Desetiskladbová nahrávka Into The Field je z rodu příjemných debutů, které znají své možnosti a neutápějí se ve vlastní ambicióznosti, a právě tím si mohou získat přízeň. To, že vznikla především z radosti, je z ní zatraceně dobře slyšet. A známé pořekadlo, že je lépe začít později než nezačít vůbec, potvrzuje každým coulem.